Mám rád staré fotografie. S nimi je možno se vrátit třeba o sto let zpátky a vidět svět stejnýma očima jako ho viděli současníci. Lidé, které si pamatujeme z dětství staré a shrbené jsou na nich mladí a plní elánu, věci rezavé a oprýskané září novotou. Tehdejší fotografická technika nebyla dokonalá a pohyb byl jejím nepřítelem. Fotografie ve své strnulosti napodobovaly obrazy, lidé před objektivem pózovali, oblečení a upravení podle svých nejlepších představ. Ale i v té sebestylizaci vypovídali o sobě a své době víc, než oni sami měli v úmyslu.
Každá z fotografií, které zde můžete vidět, je součástí jedné rodinné historie. Každá má svůj příběh, který byl vydolován z hlubin zapomnění a který stojí za to, aby byl vyprávěn.

Voják

Johann K. se narodil v roce 1884 v Jihlavě, matka byla dcerou z jihlavské měšťanské rodiny s německými i českými předky, otec pocházel z Vídně. V krámě svého otce se vyučil knihkupcem a nějakou dobu tam také pracoval. V roce 1905 narukoval do armády. Dnes už těžko zjistíme jak a proč se dostal ke kavalerii, tedy jezdectvu, kam byli obvykle posíláni mládenci z venkova, kteří měli s koňmi zkušenosti. Možná to bylo na jeho vlastní žádost. Nevíme ani, zda trávil celou službu u stejného útvaru, každopádně po třech letech skončil u c. a k. Hulánského pluku č. 6 císaře Josefa II. (Ulanenregiment Kaiser Josef II.) v haličském Řešově (Rzeszów, dnes v jihovýchodním Polsku). Rozhodl se zůstat v armádě, dobrodružný vojenský život ho lákal víc, než prodávat knížky.

Na fotografii z března 1914 ho vidíme jako štábního strážmistra (Stabs-Wachtmeister). Na černobílé fotografii to není vidět, ale hulánská uniforma sestávala ze světlomodrého saka s červeným límcem a manžetami a červených kalhot. Venku se k ní nosil krátký kabátek zvaný hulánka a hulánská přilba, neboli čáka s typickým našikmo otočeným „čtvercem“ podle vzoru polské konfederátky, u tohoto pluku ve žluté barvě.

Tři stříbrné hvězdičky na límci s prýmkem označují hodnost strážmistra, což by odpovídalo asi našemu rotmistrovi. Tento název se však užíval jen u kavalerie, u pěchoty se stejná hodnost nazývala Feldwebel, česky šikovatel. Při podrobnějším zkoumání však zjistíme, že prýmek je širší a lemovaný černým proužkem, což jasně označuje v roce 1913 nově zavedenou hodnost štábního strážmistra. Ta by odpovídala snad našemu dnešnímu praporčíkovi.

Dekorace na prsou je Militär-Jubiläumskreuz 1908, pamětní medaile, která byla udělována plošně všem profesionálním příslušníkům armády, kteří byli v aktivní službě v prosinci 1908, kdy se slavilo 60. výročí nástupu císaře Františka Josefa na trůn. Byla to už druhá medaile tohoto druhu, první poctil panovník svoje věrné při příležitosti padesáti let svého panování v roce 1898. U obou existovala verze vojenská i civilní.

Čtyři měsíce po pořízení této fotografie přerušila poklidný život v zapadlé posádce polské Haliče I. světová válka. Pluk byl nasazen na ruskou frontu, kde se dostal do těžkých bojů. K. byl koncem roku 1914 zraněn a dalších několik měsíců strávil ve vojenském lazaretu. Šestý hulánský pluk byl po těžkých ztrátách lidí i koní začátkem roku 1915 stažen a rozpuštěn. Stejný osud potkal toho roku všechny tradiční druhy jezdectva: dragouny, hulány i husary. Ukázalo se, že v době kulometů ztratila tradiční kavalerie, útočící v trysku se šavlí v ruce, význam i smysl.

Po návratu z nemocnice se Johann K. vrátil nakrátko na ruskou frontu, ale v roce 1916, po přeškolení, byl převelen v hodnosti poručíka pěchoty na jižní frontu k 5. armádě. Zde, na řece Soče, probíhaly už od června 1916 dlouhotrvající boje mezi italskou a rakouskou armádou. Za jednoho z italských útoků, tzv. šesté bitvy na Soče Johann K. 8. srpna 1916 padl. Pohřben byl na jednom z vojenských hřbitovů v okolí Gorice.

Rodina státního úředníka

Viktor G. byl rakousko-uherským státním úředníkem. Pocházel z Moravské Ostravy (nar. 1856), po studiích na právnické fakultě vídeňské univerzity nastoupil do státních služeb. Začínal od píky jako konceptní praktikant na okresním hejtmanství v Moravské Třebové a pak střídal další posty – úřednictvo tehdy podléhalo pravidelné rotaci, což bylo opatření proti vytváření příliš „těsných“ vazeb na místní poměry. Vydržet déle než pět let na jednou místě bylo dosti výjimečné. Postupně měnil místa působení a stoupal na žebříčku hodností až na „okresního komisaře“ na hejtmanství v Hodoníně.

Fotografie byla pořízena někdy kolem roku 1896, kdy zde působil. Zachycuje celou jeho spokojeně vyhlížející rodinu: manželku Žofii a synky Viktora a Roberta. G. se oženil v roce 1888, ve svém předchozím působišti Kyjově s dcerou místního řezníka. Povýšením se jeho příjem dostal na vyšší úroveň, manželčino věno také zřejmě nebylo zanedbatelné, takže tehdy konečně vybředl z předchozích nepříliš radostných finančních poměrů. Brzy po svatbě se manželům narodili oba synové: na fotografii mají přibližně sedm a pět let, z čehož lze odhadnout čas pořízení snímku na uvedený rok 1896.

Rakouské úřednictvo tvořilo svět sám pro sebe, jenž měl svoje vlastní pravidla, práva, povinnosti, kolorit i životní styl. Od úředníka se očekávalo kromě loajality, spolehlivosti a pracovního nasazení i příkladné vystupování, a to i mimo úřad. Ten kdo jednou vstoupil do státních služeb měl zajištěn (pokud se nějak vážně neprovinil proti pravidlům) trvalý, byť pozvolný postup kariérním žebříčkem. Ten představoval jedenáct hodnostních tříd, počínajíc u zmíněného konceptního praktikanta a končíc u ministerského předsedy. Zatímco praktikant neměl žádný plat, jen adjutum – jakési kapesné, jako okresní komisař dostával G. v Hodoníně asi 1500 zlatých ročního platu, plus dalších několik set zlatých služebních přídavků. To nebylo mnoho, nicméně byl to nadstandard (plat kvalifikovaného dělníka se tehdy pohyboval kolem 500 zlatých). Z takového platu si bylo možné pronajmout byt na dobré adrese v Elisabetině ulici i vydržovat služebnou, jež byla žádoucí pro spořádaně vyhlížející domácnost. Manželce byla přisouzena péče o byt a děti, výdělečná činnost byla pro ni v postavení manžela společensky nepřijatelná. Nutné bylo také patřičné oblékání, ve službě a k odpovídajícím slavnostním příležitostem nosili státní úředníci uniformu tmavozelené barvy, zde má však G. oblečen frak se škrobenou náprsenkou a motýlkem. Manželčiny šaty si netroufám hodnotit, ale zřejmě jde také o model ušitý podle poslední vídeňské módy. Chlapci jsou oblečeni v tehdy populárních námořnických oblečcích a ve tvářích mají stejně blahobytný a poněkud pátravý výraz jako jejich rodiče.

Všeobecně známou a nejvíce oceňovanou předností státní služby byla penze, pro kterou nebyl stanoven konkrétní věk, ale povinná doba 40 let aktivní služby. Jiným, už méně známým, nicméně mezi úředníky samými vysoce oceňovaným benefitem, bylo volební právo. Státní úředníci měli spolu s učiteli, faráři a jinými státními zaměstnanci tzv. honorační právo, získávané z titulu funkce. Až do roku 1907 totiž platil pro všechny ostatní voliče (muže) volební census: volební právo se získávalo, a síla hlasu určovala, na základě výše placených daní.

V Hodoníně zůstal G. až do roku 1900, kdy byl přeložen na uvolněné místo okresního úřadu ve Znojmě.

Rodina dělníka

Emil S. byl slévačem v blanenských železárnách, stejně tak jako jeho otec a děd. Salmovské knížecí železárny (Fürst Salm’sche Eisenwerke) rostly po dobu více jak sto let z malých hamrů v údolí řeky Punkvy za městem Blanskem, až proměnily původně čarokrásné údolí „Moravského Švýcarska“ v průmyslovou zónu a nenapravitelně je zničily. To však lidé 19. století ještě necítili, stromů, ticha a čistého vzduchu bylo zatím dost. V železárnách nacházeli obživu lidé z Blanska, ale i okolních vesnic, především z blízkého Klepačova, jenž se rozrůstal na kopci přímo nad kouřící Mariánskou hutí. Emil S. se zde narodil roku 1865, v jednom z mnoha malých domečků, podobných si jako vejce vejci, jež dalo postavit vedení železáren ve třicátých letech. Odmalička pracoval v železárnách, za časného rána scházel s ostatními dělníky do údolí a večer po jedenácti, později desetihodinové směně šplhal zase zpět do kopce. Byl dělníkem, nicméně dělníkem vyučeným a kvalifikovaným, čímž se lišil od mnoha jiných, kteří zůstávali jen na úrovni nádeníků. Rozdíl ve mzdách byl značný, zatímco nádeník dostával v 90. letech na den 30 – 70 krejcarů, kvalifikovaný dělník 1 – 2 zlaté. Roku 1889 se Emil S. oženil s Františkou, bydlela na stejné ulici, v podobném domku, jen o pár čísel dál. Po svatbě se tam přestěhoval, bydleli zde i s manželčinými rodiči a sourozenci. Postupně se jim narodilo pět dětí, naživu však zůstali jen první tři.

Na fotografii pořízené asi v roce 1905, zřejmě na zahrádce jejich domku, vidíme celou rodinu tehdy čtyřicetiletého S. Všichni si oblékli své nejlepší šaty. Fotografie komponovaná zřejmě amatérským fotografem podle klasického centrálního plánu nenechává nikoho na pochybách, kdo je hlavou rodiny. Otcův rozhodný až sveřepý výraz kontrastuje s klidným vzezřením jeho ženy a zvídavými pohledy dětí. Mohutný navoskovaný knír a nezbytné viržinko v ruce doplňuje typický dobový vzhled muže. Vzadu stojí prvorozený František, kterému bylo tehdy patnáct a učil se soustružníkem, a dvanáctiletá Olga, vedle otce sedí desetiletý Adolf, jediný, který později díky podpoře továrny mohl vystudovat a stal se úředníkem. Matka v černých, ke krku upnutých šatech a s tehdy módním dozadu pevně staženým účesem, drží na klíně novorozeného Roberta. Ten bohužel rok po pořízení této fotografie zemřel.

V roce, kdy vznikla tato fotografie, byla už sláva knížecích železáren dávno za svým zenitem. V roce 1896 je Salmové prodali společnosti Breitfeld & Daněk, pozdějšímu ČKD. V Blansku rostly další strojírenské závody, město se stalo centrem nejen průmyslového rozvoje, ale i dělnického hnutí a doménou levicových politických stran. Emil S. i jeho nejstarší syn se v tomto kvasu silně angažovali, organizovali nejen politická shromáždění, ale i stávky a demonstrace, což se jim několikrát vymstilo. I to je potřeba dodat k úplnému pohledu na tuto fotografii.

Vystěhovalci

Marie P. se rozhodla k vystěhování do USA v roce 1923. Motivaci není těžké uhodnout, několik let před tím skončila světová válka, nově zrozené Československo i celá Evropa se vzpamatovávaly z válečného marasmu. Zato USA, kde žila její teta, si užívaly hospodářské konjunktury. Teta Albína, sestra Mariiny matky, odešla na konci 19. století za prací jako služebná do Vídně. Tam se seznámila s krejčím Janem Baťkou, vzali se, měli tři děti. Pak se Jan doslechl o úspěšné emigraci příbuzných a sousedů z rodné vsi. V roce 1903 se rozhodli je následovat. Usadili se v Bayonne v New Jersey, vlastně předměstí New Yorku, městě rostoucím pod přílivem imigrantů stejně překotně, jako městečka na Západě za Zlaté horečky. Dařilo se jim, Jan Batka, teď už bez háčku, si otevřel krejčovský salon a ve středostavovském prostředí Bayonne skvěle prosperoval. Když skončila válka, zvali do země neomezených možností příbuzné z válkou zdecimované Evropy. Bylo těžké odolat, když strýc slíbil poslat i peníze na cestu. Marie se nadchla pro Ameriku a rodiče nakonec s těžkým srdcem souhlasili.

Po jistě těžkém loučení odjela začátkem září 1923 vlakem do Brém a po vyřízení nezbytných formalit, lékařské prohlídce, očkování, desinfekci zavazadel a vyplnění tzv. manifestu se mohla v přístavu Bremerhaven nalodit na zaoceánský parník Hannover. Konečně, 10. září 1923, vyplula loď směr New York. Marie měla lístek jen třetí třídy, to znamená, že cestovala ve společném podpalubí, zvaném „steerage“. Byly to přeplněné prostory, ve kterých se po dobu cesty, která obnášela podle počasí 10 – 15 dní, tísnily desítky cestujících, bez jakéhokoli soukromí a za velmi špatných hygienických podmínek. Pokud to počasí dovolilo, trávili cestující čas raději na palubě, sice stejně beznadějně přeplněné, ale aspoň na čerstvém vzduchu. Právě v takové chvíli byla pořízena naše fotografie. Fotograf stojí někde nahoře na palubní nástavbě, takže cestující vzhlížejí vzhůru k nebi, mhouří zvědavě oči oslněné odpoledním sluncem, jakoby hledali kdesi nahoře naději očekávané budoucnosti. Někteří se tváří odevzdaně, jiní vyzývavě, není těžké odhadnout, kdo je kdo. Starší unavení venkované ve zmačkaných hučkách a beranicích, mladí sebevědomí dělníci v placatých čepicích. Většina mužů, jen několik žen. Loď doplula do newyorského přístavu 23. září, po odbavení na ostrově Elis Island mohla Marie P. konečně vstoupit na americkou půdu. Nový život mohl začít.

Podpora příbuzných však nebyla tak velká, jak Marie očekávala. Ona sama, bez jakékoli kvalifikace a znalosti jazyka, měla jen omezené možnosti, snad pracovat jako služebná. Po několika letech se vdala za muže výrazně staršího, původem ze Slovenska, měli spolu dvě děti. Ona sama se na rodnou Moravu už nikdy nevrátila. Možná nebylo dost peněz, možná se trochu styděla, že nedosáhla takových úspěchů, jaké si vysnila. Jen jeden z jejích synů se dostal po druhé světové válce do Evropy jako voják americké armády a stihl navštívil příbuzné, než komunisté uzavřeli hranice. Uměl ještě docela obstojně česky.

Novomanželé

Krásný pár, což! Cestou ze svatebního obřadu u sv. Tomáše se ve věhlasném ateliéru Rafael na brněnské Nové ulici č. 4 (naproti kavárně Museum) zastavili ráno toho 4. září 1912 Jan V. a jeho novopečená manželka Anna. On mladý lékař, se solidním místem v zemské nemocnici u sv. Anny, ona dcera soukromého lékaře, nemusela na otcův souhlas se sňatkem jistě dlouho čekat. Pevný sebevědomý pohled ženicha i mírný oddaně uklidňující úsměv nevěsty vyzařují ještě dnes ze staré fotografie šťastnou atmosféru.

Novomanželé jsou, hned po malých dětech, jeden z nejčastěji fotografovaných objektů. Slavný den najdeme zachycen na nesčetném množství fotografií. Zvláště nevěsty si vizuální vzpomínku na den, němž je každá žena královnou, rády uchovávaly. Po svatebních následují v albech tradičně obrázky právě narozených dětí, pak týchž dětí postupně rostoucích, přičemž frekvence snímků se postupně snižuje, až ustane docela. To se ony děti sami vdávají, či žení a nezbývá, než založit nová alba. A historie se opakuje.

V dobách, kdy se fotografie rozvíjela ve své masové a komerční podobě, tedy ve druhé polovině 19. a počátku 20. století, docházelo v sňatkových zvyklostech k výrazným změnám. Ještě po občanských revolucích roku 1848, přetrvávala nutnost získat ke sňatku povolení. Dřívější svolení vrchnosti bylo nahrazeno politickým konsensem, do roku 1855 vydávaným obecní samosprávou, potom až do roku 1869 okresním úřadem. To ale nebylo zdaleka vše, stále platný finanční dekret z roku 1800 zakazoval státním, městským a fundovním úředníkům ženit se bez svolení představeného, pokud jejich plat nedosáhl stanoveného limitu. I u dalších státních zaměstnanců: učitelů, finanční stráže, armády a četnictva, bylo povolení vázáno na dosažení určitého služebního postavení. Ženy výdělečně činné v určitých povoláních provdáním zaměstnání ztrácely. Všechna tato pravidla platila až do zániku monarchie v roce 1918.

Pro věk snoubenců nebyla původně stanovena žádná dolní hranice, jen občanský zákoník z roku 1811 vyžadoval u osob mladších 24 let souhlas zákonných zástupců. Zvláště dívky se vdávaly mnohdy mladší a tak při pročítání matrik z této doby často nacházíme pod zápisem sňatku dopsanou poznámku Zu der Ehe habe ich meine väterliche Bewilligung gegeben (Ke sňatku jsem dal své otcovské svolení), následovanou podpisem otce.

Mladí muži byli omezováni stále se rozšiřující povinnou vojenskou službou. V roce 1868 byla zavedena všeobecná branná povinnost s odvodní povinností v 21 letech a tříletou prezenční službou. Povolení ke sňatku nedostal nikdo, u koho nebylo jisté, že nebude muset rukovat a tak bylo lépe si vojenskou povinnost splnit co nejdříve. Věk snoubenců však stoupal v průběhu 19. století všeobecně. Nejen pod vlivem uvedených okolností, ale i snahou uzavírat manželství sociálně zabezpečená, se posunul do pásma 25–30 let.

Podmínky si kladla i církev. Už od roku 1781 směli katolíci vstoupit v manželský svazek s nekatolíkem pouze pokud se zavázali, že nebudou partnerovi bránit ve víře a děti vychovají ve víře katolické. V případě osob příbuzných, bylo třeba žádat biskupskou konsistoř o dispens. Pokud jeden ze snoubenců pocházel z jiné farnosti, byl od roku 1907 vyžadován jeho křestní list a potvrzení o sňatku se zasílalo zpět faráři, který provedl zápis do křestní matriky. Toto tzv. „ne temere“, které dříve svatební přípravy komplikovalo, dnes genealogům při vyhledávání rodinných vazeb velmi pomáhá.

Rok po svatbě se novomanželům narodila dcera Ema. Pak však přišla světová válka, kterou Jan se štěstím přečkal jako lékař v různých vojenských nemocnicích. Po válce přišli na svět ještě dva synové, Jan a Zdenek. Jan V. se stal význačným československým odborníkem v oboru plicního lékařství.

Evangelíci

Dvě stě let se rozvíjel český protestantismus než byl po Bílé hoře násilně umlčen a krutě pronásledován. K uvolnění tvrdého protireformačního kurzu ze strany habsburského státu došlo až v roce 1781, kdy osvícený císař Josef II. vydal svůj Toleranční patent a legalizoval tak vedle do té doby jediné římsko-katolické církve i tři další vyznání: luteránské (zvané také augšpurská konfese), kalvínské (helvétská konfese) a řecko-katolické. To všechno jsou fakta všeobecně známá, méně už je známo, co následovalo potom, a jak se český protestantismus po své obnově rozvíjel.

Je to téměř neuvěřitelné, ale nekatolíci si dokázali po 160 let uchovávat tajně víru otců a předávat ji svým potomkům. Bylo to však jen v některých místech, ukrývaná víra odolávala hlavně v chudých a odlehlých oblastech hor a vysočin, kde kontrola státní mocí byla omezená. V roce 1782 konečně nastal okamžik, kdy mohli se svojí vírou vyjít na světlo. Tradiční českobratrská církev povolena nebyla, a tak si museli vybrat ze dvou možných. Celkem se do roku 1787 přihlásilo k nekatolickým konfesím 78 tisíc osob (asi dvě procenta obyvatelstva), z toho 59 tisíc (tři čvrtiny) k helvétské a 19 tisíc k augšpurské. Většinou se, jak vidno, rozhodli pro kalvinismus, který jim byl bližší, luteránství bylo navíc pociťováno jako vyznání spojené s němectvím.

Protestantská vyznání byla i nadále pouze trpěna, římsko-katolická církev si nadále udržovala privilegované postavení. Mohly se zřizovat pouze modlitebny, nikoli kostely, stavba nesměla mít věž, zvony, dokonce ani vchod z ulice. Ze svých prostředků si náboženské obce musely platit kněze a učitele, zřizovat fary a hřbitovy. Přitom musely dále platit dávky katolickému faráři a zapisovat se do katolických matrik, v nichž přibyla rubrika vyznání. Ve smíšených manželstvích, kde byl otec katolík, musely být všechny děti pokřtěny v katolické církvi. Byl-li otec evangelík následovaly děti konfesi rodičů podle pohlaví – členy tolerované církve se mohli stát pouze synové.

Tyto restrikce trvaly až do roku 1861, do vydání nového Protestanského patentu, jenž teprve evangelíky plně zrovnoprávnil s katolíky. Od tohoto roku mohly evangelické obce vést své matriky a stavět kostely. Kromě dosud povolených tří církví byly zakládány či importovány církve další. Pro novodobé genealogy se tím vyhledávání předků po roce 1861 ovšem komplikuje, neboť je třeba procházet více matrik.

Josef D. byl potomkem rozvětvené mlynářské rodiny, jejíž členy bychom mohli najít na řadě mlýnů v oblasti Valašska: Krhov, Slavičín, Bojkovice, Bratřejov, Rokytnice. Právě odlehlost mlýnů a relativní svoboda jejich obyvatel, byly zřejmě důvodem, proč se zde tak dlouho udržela víra moravských bratří. Po vydání tolerančního patentu se podíleli na vzniku a životě kalvínského sboru v Zádveřicích, jednoho z největších na východní Moravě. Už v roce 1782 zde byla postavena dřevěná modlitebna a povolán kazatel ze Slovenska. V roce 1856 postihl však Zádveřice ničivý požár při němž shořela i modlitebna a Zádveřičtí na jejích troskách postavili nový kamenný kostel s věží, který je dodnes dominantou obce. Josef se oženil s Veronikou D., smíšené manželství podléhalo restrikci, ale všech pět dětí bylo tajně vychováváno v evangelické víře. Po požáru při němž shořel i mlýn se rodině nedařilo dobře a v 70. letech se manželé rozhodli spolu s dalšími souvěrci k emigraci do Ameriky. Fotografie byla pořízena pravděpodobně až na americké půdě a uchovala se jako rodinná památka mezi americkými potomky. Ti si udrželi víru předků až dodnes.